Je malý vzrůst postižení?

Napsala Elke Trocheová

První díl seriálu pro všechny, ale zvláště rodiče, kteří chtějí být včas připraveni. Převzato z materiálu německé organizace a doplněno o české zkušenosti, přeložila Šárka Lesná, lehce upravil a doplnil Tomáš Cikrt

Otázka z titulku tohoto článku byla tématem semináře mladých lidí malého vzrůstu a jejich rodičů. Na konkrétní otázku „Jsem opravdu postižený?“ zněla odpověď malých mladých lidí: „Já se necítím být postižený, ale okolí a blízcí lidé ze mně postiženého dělají.“ Jiní mladí lidé odpovídají na tuto otázku spontánně stejným způsobem. Z osobního a subjektivního hlediska je taková odpověď pochopitelná. Mladí lidé se necítí postiženi, neboť jsou od narození zvyklí na své tělo a jeho velikost. Sami sebe vnímají jako tělesně úplné a nepoškozené, a to také jsou. Prožívají životní podmínky vyplývající z jiné normy od svého narození z jiné perspektivy. Pro člověka malého vzrůstu je jeho způsob pohledu obvyklý a proto normální. Objektivně viděno se jedná u malého vzrůstu o odchylku tělesné výšky od normy, podle níž je koncipován celý veřejný život. Budovy, nábytek, dopravní prostředky a oblečení, abychom uvedli několik příkladů, to vše je zařízeno podle statisticky určené normální výšky. Normální výška se pohybuje mezi l65 a l85 cm. Člověk malého vzrůstu je menší než l50 cm a u členů našeho spolku se pohybuje průměrná výška kolem l30 cm (stejné je to i v České republice). Není proto divu, že normovaný okolní svět staví malým lidem do cesty celou řadu překážek a omezení, které mu v jeho samostatném životě vadí a značně mu překážejí.

V tomto smyslu je malý člověk se svou tělesnou výškou odlišnou od průměru při zvládání svého života ve světě normovaném na jinou výšku postižený. Malý příklad pro názornost: Židle je konstruována na běžnou výšku člověka. Pro malého člověka s výškou l30 cm je těžké cítit se na takové židli dobře. Může sedět vepředu na hraně a pak se mu podaří dosáhnout nohama na zem, po delší době se ale sezení stává nepohodlným a začnou ho bolet záda. Pokud se posadí až dozadu, může se opřít, ale potom vzniká další problém - jeho nohy leží na hraně a visí dolů, což opět není pohodlné sezení. Normální stav, kdy sedíme, máme nohy na zemi a můžeme se opírat, by pro malého člověka znamenal, že by na židli napůl vleže visel a napůl anatomicky naprosto nesmyslně trčel. Další příklad najdeme v kuchyni. Pracovní deska je zpravidla vysoká tak, že malé ženě sahá po hruď, což je pro práci v kuchyni obtížné a je pociťováno jako nevýhoda. Pro každodenní práci v kuchyni je nutno přizpůsobit výšku kuchyňského nábytku a pracovní desky, aby se zde dalo bez potíží pracovat.

Velký význam pro to, že malí lidé sami sebe chápou jako postižené, má reakce lidí v okolí, jak to bylo formulováno v odpovědi na úvodní otázku. 
Malí lidé zažívají denně situace, kdy na ně lidé civí, tropí si úsměšky nebo se dokonce posmívají, projevují jim soucit nebo je odmítají, protože jsou jiní: nejsou totiž průměrně velcí. Pro malého člověka je velmi obtížné rozvíjet a udržovat si pozitivní obraz sama sebe a sebedůvěry, když v postojích okolí převažují posměšky, výsměch, nepochopení a odmítavost. Tak u malého člověka často vzniká pocit, že se nevěří v jeho schopnosti a že lidé na něj nepohlížejí jako na dospělého. Nezřídka vedou psychická traumata, podceňování a nedostatek uznání k pocitu neschopnosti v pracovním a soukromém životě. Představte si, že stojíte ve frontě u pokladny supermarketu a najednou vás zezadu někdo popadne a odstrčí vás se slovy „Jdi pryč, prtě, ty můžeš počkat.“ Tuto situaci prožívají malí lidé nezřídka. V jiném případě vypráví mladý právník, že zjevně jen na základě své velmi malé tělesné výšky nedostal odpovídající umístění, neboť tato tělesná zvláštnost se nehodí do vžitých konvenčních představ. Z lékařského hlediska je nesporné, že malý tělesný vzrůst je často provázen také vadami končetin, zejména kolenních a kyčelních kloubů, a změnami na páteři. I když lze zajistit zlepšení nebo zmírnění obtíží prostřednictvím nějakého lékařského zákroku, přesto zpravidla tělesné postižení zůstává.

  
Malý vzrůst jako postižení v Německu...

Podle měřítek pro lékařské dobrozdání v Německu je u malého vzrůstu do 130 cm stupeň postižení 50 %, výška mezi 130 a 140 cm znamená 40 %. Tím je malému tělesnému vzrůstu u našich sousedů přiznán statut zdravotního postižení jak z hlediska lékařského, tak i sociálně-právního. O průkaz těžce tělesně postiženého, který vlastní většina lidí malého vzrůstu, lze požádat na příslušném úřadě.

  
... a u nás

V České republice situace tak příznivá není. Především je malý vzrůst jako zdravotní postižení uznán v různých předpisech různě, aniž by to mělo nějakou logiku. Základní chybou českého právního systému je, že jako hranici malého vzrůstu pro samotnou existenci zdravotního postižení (u nás velmi zastarale označovaném jako invalidita) kodifikuje tělesnou výšku 120 cm. Jak je uvedeno výše, průměrná výška dospělých lidí v podobných sdruženích jako je Paleček je zhruba 130 cm, připočteme-li faktor disproporce (krátké končetiny, normálně dlouhý trup, kterým obvykle „přetáhneme“ hranici 120 cm, ale naše problémy vyplývají především z krátkosti končetin – viz například řízení automobilu, nebo nastupování do dopravních prostředků, či nakonec i samotné zdravotní potíže – páteř, klouby – na jejichž rozvoji se disproporce podílí), vidíme, že 120 centimetrová hranice je nesmyslná. Navíc je v předpisech zastarale definována „chondrodystrofie“ a není zohledněna široká paleta kostních dysplázii a jiných příčin malého vzrůstu. Praktické důsledky jsou následovné:
  

• invalidní důchod – kdo má více jak 120 cm nemá nárok na žádný důchod, naštěstí je zde však paragraf, který umožňuje posoudit konkrétní případ tak, že má podobné důsledky jako kdyby dotyčný spadal do limitu 120 cm – existují precedenty členů vyšších než 120 cm, kteří mají alespoň částečný invalidní důchod (bez ohledu na výdělek), ZTP a příspěvek na úpravu a koupi vozidla – kdo má více než 120 cm nemá ani na průkaz ani na příspěvek nárok, je možné to obejít - u dětí tak, že prohlásíte, že ještě nemají 120 cm (příspěvek jde na rodiče) anebo přesvědčíte příslušné úředníky, že máte (nebo vaše dítě) ještě
• další zdravotní obtíže, které vás k uvedeným „požitkům“ opravňují. Vždy ale záleží na vaší šikovnosti a pochopení úředníků ve vašem městě. Zatím nejsou zkušenosti s vlivem změny státoprávního uspořádání a vznikem krajů.

Obecně lze ale naši situaci shrnout tak, že budoucnost je nejistá, neboť systém jak invalidních důchodů, tak různých sociálních dávek a výhod bude v našem státě postupně přepracováván a nelze očekávat, že to bude směrem k větším výhodám, ba právě naopak.

Několik důležitých poznámek k odstranění předsudků vůči malým lidem

Především je nutné působit proti tvrdošíjně se udržujícímu, ale naprosto mylnému názoru, že malí lidé jsou „liliputáni“ nebo „trpaslíci“. To jsou pohádkové bytosti, které jsou popsány v „Gulliverových cestách“, ve skutečnosti však neexistují. Malí lidé nepředstavují nějakou rasu, lze se s nimi setkat na celém světě.

O tom svědčí například velmi působivé celosvětové kongresy malých lidí. U většiny z nich se totiž zpravidla jedná o problémy růstu, které mají naprosto různé příčiny (jak se bylo možné dočíst také v našem časopise). Německý spolek a spolek ve Švýcarsku se snaží vymýtit tento předsudek tím, že jeho členové kladou lékařům na srdce, aby medicínský odborný termín „trpasličí vzrůst“ nahradili označením „malý vzrůst“. Jedna starší dáma si vzpomíná, jak citelně a bolestně ji zasáhlo, když kdysi při lékařské prohlídce ve svém mladém věku slyšela lékaře hovořit o trpasličím vzrůstu typu jezevčíka a když její vyvíjející se ňadra byla označena výrazem „slepičí hruď“. Trvalo jí dlouho, než se s tímto traumatem vyrovnala, a bylo pro ni zprvu těžké akceptovat vlastní tělo, které bylo označeno tak ponižujícími výrazy. Přídavné jméno „malý“ obsahuje víc než jenom označení velikosti nebo délky.

V oblasti mezilidských vztahů asociujeme s výrazem „malý“ vlastnosti jako nezralý, hloupý, neschopný, slabý a bezvýznamný. Ve zvolání „malý, ale ten je!“ je zřetelně vyjádřeno, že malý je pociťován jako nedostatek, po němž následuje něco nečekaně pozitivního. Tento výrok vyjadřuje, že je překvapivé, když se v malém těle objeví něco pozitivního a hodného uznání.

Existují předsudky, které mohou malé lidi omezovat v jejich vývoji. Je nezbytně nutné vysvětlovat veřejnosti obtíže, které malí lidé mají, a co to znamená, být malého vzrůstu. Svět, v němž žijeme, je zařízen, plánován a měřen a hodnocen podle měřítka velikostí. Průměrná výška obyvatelstva se pohybuje, jak jsme již uvedli výše, mezi 165 cm a 185 cm. Tato míra je základní normou pro všechny další úvahy v oblasti sociální a průmyslové. Všechno, co je označováno jako velké, spojujeme nejprve s pozitivními myšlenkami: ideální muž je velký, světlovlasý a hezký (ty světlé vlasy asi spíše v Německu). Velcí lidé jsou v zaměstnání úspěšnější než malí. Označení „malý / krátký“ je často spojováno s negativními asociacemi. Tak se například říká: malomyslný, krátkozraký (i v přeneseném smyslu), dokonce v elektřině znamená zkrat něco špatného. Tím jsou pouze některé příklady toho, že s výrazem „velký“ je spojováno něco pozitivního, s výrazem „malý“ spíše něco nepozitivního.

Lze říci, že pojmy velký - malý jsou relativní. Správně, ale ve světě, v němž se měří a hodnotí podle velikosti, má velikost vzrůstu základní význam. Začíná to již v dětském věku. Kdo by neznal, jak se děti poměřují - zády k sobě. Jak pyšný je ten větší, i kdyby to bylo jen o fousek. Rodiče se zalíbením pozorují, jak jejich děti rostou a prospívají. Růst do výšky je tedy důležitý, u dětí bývá mezi něj a zdraví kladeno rovnítko. Každý člověk ví tak zhruba, jak je velký - měřeno v centimetrech. Není si toho sice stále vědom, je však zvyklý na pohled na svět kolem sebe z určité výšky. Z této výšky, z tohoto pohledu prožívá sám sebe a své chování k ostatním lidem a k okolnímu světu. Když se někdo postaví např. Na židli nebo si lehne na podlahu, tak najednou vidí své okolí z úplně jiného pohledu. Vnímá najednou věci a lidi kolem sebe úplně jiným způsobem a možná vnímá i sám sebe náhle jiným způsobem. Uvědomění si sebe sama a sebevědomí závisejí rozhodujícím způsobem na reakcích okolí. Když je někdo malý, není dostatečně velký, to jest vyznačuje se nedostatkem výšky, zdá se být nedostatečným. Fatální je v této souvislosti myšlenka, že výška bývá spojována také s představami o tělesné a duševní zralosti. Důležité je, že lidé malého vzrůstu se vnitřně necítí malí, nevýznamní nebo slabí. To první, co na osobách vnímáme, je jejich zevnějšek, který je převážně určován výškou. Tělesná výška je také první orientační vodítko pro odhad tělesné zralosti, věku a duševní zralosti. Například na děti, které jsou větší než jejich vrstevníci, se často pohlíží jako na zralejší a dospělejší než na jejich kamarády. Často pak trpí tímto nesprávným očekáváním zrovna tak jako děti, které jsou menší, a jimž je připisována menší intelektuální a emoční zralost než jejich větším kamarádům. Děti se rychle naučí souvislosti mezi výškou a s ní spojeným účinkem. Například při tělocviku jsou ti nejmenší vybírání do družstva pro kolektivní hry teprve jako poslední, protože se od nich neočekává příliš mnoho sportovních dovedností. Oni to nezřídka pociťují jako značné duševní trauma. Malé děti se denně dozvídají, že jsou malé. Stále znovu narážejí na překážky v každodenním světě, neboť žijí ve světě, který je pro ně zařízen jako příliš velký. Denně jsou vystaveny zvědavým, blahosklonným a soucitným pohledům. Dokonce i uvnitř vlastních čtyř stěn se nachází mnoho překážek pro malé lidi. Kliky u dveří, vypínače, skříně a zrcadla by mohly být nedostupné. S technickými pomůckami, které jsou částečně sponzorovány (opět pouze v Německu, pokud nepočítáme u nás hrazené některé zdravotní pomůcky), lze dobře přizpůsobit svět kolem sebe svým vlastním potřebám.

  
Obrana sebevědomím

Zatímco se malí lidé ještě vyrovnávají s potížemi, které jim způsobuje malý vzrůst, a nacházejí možnosti kompenzace, mají psychologické dopady mnohem podstatnější význam. Vyrovnat se s psychickými traumaty je mnohem obtížnější například v situacích, kdy se objevují narážky nebo přezdívky, které urážlivým způsobem poukazují na tělesnou výšku. Zde však lze čelit nepříjemnému odpovídajícím sebevědomím. Špatnou dobou je pro malé lidi zřejmě věk do dvaceti let (přesněji bych řekl někdy od rozvinuté puberty až do doby než zakotví jedinec malého vzrůstu v jakési „životní rovnováze“ a upevní si své životní postoje, zpravidla však jde hlavně o nalezení životního partnera). Ostatní ještě rychle poporostou, a tím se rozdíl ve výšce postavy ještě prohloubí. Chlácholení a uklidňující slova typu „nedělej si starosti, ještě porosteš, jenomže prostě trochu pomaleji a později“, v tomto případě vůbec nepomohou a jsou zpravidla nevhodná. Dospívající mají jediný cíl - být takoví jako ostatní, a sice právě teď a ne teprve později. Jestliže jsou v tělesné výšce pozadu, znamená to pro ně znevýhodnění v každém ohledu: ve společnosti, ve škole, v povolání, dokonce částečně i v oblasti akademické. Děti jsou všeobecně velmi vnímavé a všímají si toho, co je „normální“. Nezřídka si uvědomuji, že si na mne děti ukazují a hlasitě vyjadřují pochybnosti, zda jsem žena nebo ještě dítě nebo dokonce maličká babička. Jedna matka malého vzrůstu zjistila, že už nesmí chodit do školy pro svou normálně velkou dceru, protože dceřini kamarádi kladli nepříjemné otázky a tím uváděli dceru té malé matky do nesnází. Jeden mladý muž vyprávěl, že jeho prázdninový pobyt v letním táboře málem přerostl v katastrofu, protože ho zařadili do skupiny podle výšky a ne podle věku. Výška je tedy důležitý ukazatel. Vysoké osobě se dostává nejen více respektu, ona je pokládána za schopnější. Výška má svůj význam také v povolání. U některých profesí je tělesná výška předepsána (policie, armáda, letušky): vysocí lidé jsou v průměru úspěšnější a dosahují lépe placených a vlivnějších míst. Ve vedoucích pozicích nalézáme lidi malého vzrůstu méně často než velké lidi. O tom se lze dočíst v tisku a zkušenosti autorky tohoto článku to potvrzují. Takové pozice v zaměstnání, které s sebou nesou osobní kontakty a pohovory, zůstávají malým lidem často odepřeny, i když oni jsou uznávání jako kompetentní a schopní. Za tím vězí předpoklad, že malí lidé právě pro svoji malou výšku v takovém postavení nedosáhnou u svých protějšků potřebné kompetence. Jen se rozhlédněte: malí lidé jako vedoucí osobnosti jsou přece vzácní, že? Jak můžeme pomoci odstranit tyto předsudky? Jak můžeme dosáhnout toho, aby lidé narození s malým vzrůstem byli nazírání jako plnocenní dospělí, aby byli posuzováni podle svých schopností a ne podle toho, že jsou malí? Veřejnost musí být informována o problémech, obtížích a o možnostech lidí malého vzrůstu, to však je dlouhá a obtížná cesta. Německá organizace provádí již léta osvětovou činnost, aby vnesla do povědomí veřejnosti, že malí lidé mohou dokázat totéž co velcí. Účinnou pomoc při začleňování malých lidí do života poskytnou rodina, rodiče, vychovatelé, učitelé, vzdělavatelé a zaměstnavatelé.

Další informace k pochopení „malých lidí“

„Pokaždé, když se namáhám na něco dosáhnout, strašně mě to zlobí a myslím na ty mnohé další malé lidi, kteří jsou ještě menší než já“, řekla jedna starší malá, avšak relativně velká (142 cm) paní a pokračovala: “Když jdu na nákup, připadá mi, že všechny předměty, které potřebuji, jsou v těch nejvyšších a jak se mi zdá, nedostupných regálech. Nákupní vozíky jsou v supermarketech tak velké, vysoké a hluboké, že do nich sotva dosáhnu na zboží, abych je u pokladny vyložila. Pulty v obchodech jsou pro mne příliš vysoké. Nevidím přes ně a musím na sebe hlasitě upozornit, aby mne prodavači nepřehlédli.“ Jak se malý člověk vyrovnává s tolika nepříjemnostmi a zraňujícími momenty, které jsou zapříčiněny jeho nedostatečnou výškou, ve světě konstruovaném pro průměrnou výšku? Autorka z vlastní zkušenosti a z rozhovorů s jinými malými lidmi ví, že každý malý člověk se naučil vyrovnávat se s tím, že mnoho věcí je nedostupných nebo se dají zvládnout jen s velkou námahou a s různými pomůckami. Každý si pro sebe najde možnosti kompenzace, které více méně dobře fungují. Co však je mnohem těžší a co hlouběji zraňuje, je pocit, že jste vyloučený, že vás ve světě „normálně velkých“ nepřijímají. Koneckonců lze odstranit problém, že nedosáhnete na vypínač tím, že ten vypínač posunete dolů. Ale tyto věcné potíže nejsou tak ponižující jako zkušenost, že nemůžete najít žádného přítele a žádné zaměstnání. Doprovodné psychické, citové a také společenské překážky se dají obtížněji překonat. Normálně velcí lidé reagují překvapeně, když vidí malého člověka, jsou zvědaví, ale také mají strach a chovají se nemotorně. Projevuje se u nich strach z neznámého a mají sklon k negativnímu odmítavému postoji. Společenské odmítání zakoušejí malí lidé v každém stadiu svého života: od posměšků v mateřské školce a ve škole až po potíže při hledání přítele a po diskriminaci v zaměstnání. Mnoho malých lidí trpí kromě toho ještě deformacemi kostry. Mají různě postiženou páteř, potíže s kyčelními klouby, poškozená kolena a kotníky. Mnozí malí lidé jsou disproporčně rostlí, tzn. že jejich končetiny jsou poměrně krátké k trupu, tedy dosah pro paže a nohy je příliš malý. Zpravidla méně vydrží i při nevelké fyzické zátěži, tu však malí lidé často přemáhají nebo ji popírají, neboť je vykládána jako zápor a nedostatek.

Představte si, že normálně velký a malý člověk jdou na procházku. Aby udržel krok, musí ten malý jít podstatně rychleji, musí udělat víc kroků než ten velký na stejné vzdálenosti. Mnoho malých lidí zná ten pocit a připadá jim, že musejí jít dvakrát rychleji než jejich partner. Aby ušel stejnou vzdálenost za stejnou dobu, musí malý člověk vynaložit dvojnásobnou námahu, neboť jeho kroky jsou kratší. U mnohých malých lidí probíhá tělesný a pohybový vývoj s mírným zpomalením. Někteří se naučí chodit teprve později a pomaleji se vyvíjí uchopování předmětů a jemný cit v rukou. Toto pozorování nesmí vést k tomu, že z pomalejšího motorického vývoje budeme usuzovat na pomalejší duševní a psychický vývoj. Tříleté dítě, které si ještě není jisto v chůzi, není proto hloupější než tříleté dítě s běžným vývojem růstu. Duševní a rozumový vývoj probíhá neovlivněn vývojem motorickým. Je tedy úplně chybné klást rovnítko mezi tělesnou výšku a věk či inteligenci, nebo připisovat někomu, kdo je velký jako šestileté dítě, rozum a chování šestiletého dítěte. Nezřídka způsobují upřené pochybovačné a odmítavé pohledy strašný pocit osamělosti. Tato „jinakost“ vede většinou k osamělosti, ke ztrátě pocitu vlastní hodnoty a k negativnímu pohledu na sebe sama. Když někoho ostatní nepřijímají a nepovzbuzují, je velmi těžké mít sílu vytvořit si pozitivní náhled na sebe. Jak se může malý člověk naučit přijímat a pozitivně hodnotit sám sebe? Pro dospělé malé lidi představuje německý spolkový svaz lidí malého vzrůstu (nebo náš český Paleček) dobré prostředí, v němž se mohou osvědčit mezi podobnými lidmi, uvědomit si své schopnosti a důvěřovat jim ve všedním životě.

Je však žádoucí, aby tento rozvoj pocitu vlastní hodnoty a sebe-důvěry začal již v dětství. Toto je důležitá výchovná úloha pro rodiče. Základní význam této role spočívá v nutnosti zakotvit výchovu v atmosféře povzbuzování, podpory, přijímání, laskavosti a lásky.

  
Poznámky a postřehy k profesní situaci

Hlavním cílem se pro mnohé malé lidi stává nezávislost, a tou je míněno víc než jen dosáhnout na něco v nejvyšším regálu. Zde je míněno mít pracovní místo, moci vykonávat povolání, neboť tím je vytvořen základ pro finanční zabezpečení. Jím jsou dány nezávislé vedení života a samostatnost.

Rodiče malých dětí hledí do budoucnosti svých dětí plni starostí, čím se jednou jejich dítě stane. Rodiče znepokojují takové otázky, jaké jsou: dokáže se naše dítě prosadit v povolání?, podaří se našemu dítěti dosáhnout díky povolání finančně zajištěného a samostatného života? Známe mnoho malých lidí, kterým se zdařil vstup do profese a kteří se v práci osvědčují jako normálně velcí lidé. Zažili jsme však i něco jiného. Je možné, že nemohli najít odpovídající zaměstnání, že pro svou malou výšku nedostali příležitost dokázat, jakých výkonů mohou dosáhnout a jaké mají schopnosti. Je však také možné, že oni sami jsou příliš úzkostliví, že se chovají nesamostatně, málo sebevědomě a že si vůbec netroufají, informovat se o možnostech zaměstnání. Někomu se s určitým zpožděním podaří postavit se na vlastní nohy v povolání. Například jedna dnes 34letá žena uvádí, že po ukončení speciální školy nejprve vůbec nezkusila hledat práci nebo vzdělání, protože to považovala za nemožné. Rodiče ji v tomto názoru podporovali a samozřejmě jim tedy zůstala doma. Žila v domácnosti svých rodičů několik let, nechodila nikam do práce. To se jí potom už nelíbilo. Chtěla si vydělávat peníze a hledala práci, kterou také naštěstí našla v čokoládovně, kde pracuje doteď. Její finanční nezávislost ji učinila samostatnější, mezitím si pořídila svůj vlastní malý byt. Úvahy o povolání by měly začít brzy. Rok nebo dva před dokončením školy navštěvují žáky poradci (v Německu) a poskytují první informace o orientaci přípravy na povolání.

Probírají se osobní předpoklady, nároky jednotlivých profesí a vývoj na trhu práce. Během osobního pohovoru mohou poradci zpracovat s jednotlivými žáky jejich osobní problémy při volbě povolání. Z našeho hlediska doporučujeme využít pomoci v podobě konzultace na úřadu práce, podrobně se informovat, orientovat se v povoláních a nechat si poradit. Na druhé straně však varujeme před příliš velkým očekáváním. Kdo se domnívá, že porada může vyřešit jeho vlastní problémy s povoláním, ten se mýlí. Lze očekávat pomoc, ne však bezpodmínečné řešení vlastních těžkostí. Jako všichni malí lidé, tak i malí mladí lidé si musejí klást otázku, jaké povolání je zajímá, na co si troufají, co se svými schopnostmi (tělesnými a duševními) jsou schopni zvládnout, co by je bavilo. V podstatě není tělesná výška překážkou pro včlenění do některého povolání, neboť až na malé výjimky neexistují předpisy, které by se týkaly tělesné výšky. Určitá výška je předpokladem pro výkon povolání v policejní službě, v armádě a v letectví.

Ačkoli tělesná výška by teoreticky neměla představovat žádnou překážku při volbě povolání, ukazuje nám praktická zkušenost něco jiného. Zde budou všichni malí lidé souhlasit: v situacích, kdy se ucházejí o místo, je výška přece jen překážkou nebo nevýhodou. Na mnoho malých lidí se při konkurzech nebere ohled pro jejich malou tělesnou výšku. Zaměstnavatelé nedávají malým lidem žádnou reálnou možnost dokázat, že jsou dost zatížitelní a kompetentní k tomu, aby vykonávali práci stejně dobře jako srovnatelně vzdělaný normálně rostlý člověk.

Před lety vyprávěla jedna malá žena, která se chtěla stát prodavačkou obuvi, že ji stále znovu odmítali s odůvodněním, že by nedosáhla na krabice v horních regálech. Při tom se přehlédlo, že malí lidé velmi šikovně zacházejí se žebříky a stupátky, protože mají dlouholetou zkušenost s používáním podobných pomůcek. Nehledě na to, že i normálně rostlé prodavačky jen zřídkakdy dosáhnou na zmíněné horní police. Jeden zubní technik předešel v úvodním pohovoru argumentům týkajícím se výšky konstatováním, že může pracovat zcela samostatně, že nebude obtěžovat kolegy prosbou, aby mu podali materiál, že je zvyklý používat židle a žebříky a sám si na všechno dosáhne. Zaměstnavateli imponovala tato samostatnost a technika zaměstnal. Existuje ještě mnoho předsudků o tom, co lze od malých lidí očekávat v pracovním životě a co ne. Většinou se pochybuje o jejich zatížitelnosti, vytrvalosti a zdravotní stabilitě. U mnoha zaměstnavatelů je možná důvodem odmítnutí uchazeče vlastní rozpačitost vůči malému člověku. Je důležité, aby malý člověk byl informován o povoláních a jimi kladených nárocích, aby přesně věděl, nakolik může těmto nárokům vyhovět, jaké jsou jeho zájmy a hranice. Pomáhá poznat vlastní hranice, abychom mohli odhadnout, jak splníme požadavky na povolání kladené. Když je malý člověk sebejistý a je přesvědčen, že práci bude zvládat se zájmem a znalostmi, bude mu připadat snadnější. Jen tak může přesvědčit zaměstnavatele, že nedostatek výšky není v tomto určitém povolání žádný handicap. Malí lidé, kteří úspěšně vykonávají své povolání, jsou většinou ti, kteří sami sebe uznávají a realisticky hodnotí své možnosti a schopnosti. To samozřejmě neznamená, že malí lidé musejí pracovat pouze jako cirkusoví klauni nebo na jarmarcích. Jsou sice takoví, kteří mají toto zaměstnání, ale to jsou spíše výjimky. A je třeba vidět, že tito lidé svého malého vzrůstu v zaměstnání využili ve svůj prospěch jako někteří, kteří mají hlavní zaměstnání v show a ve filmu (na obrázku na této stránce je pan B. Barty, Hoollywoodský herec, jenž stál u zrodu největší organizace malých lidí na světě LPA – Little People of America a který ji finančně podporoval, vloni bohužel zemřel). My sami známe několik malých lidí, kteří ve svém volném čase rádi hrají divadelní a filmové role, a to s velkým nadšením a zaujetím, protože zde se dočkají uznání své osobnosti a svých schopností. Malí lidé si nejčastěji vybírají povolání v kanceláři nebo ve správě, neboť tato povolání nenárokují velkou tělesnou sílu, a jsou proto výhodnější. Ale malí lidé jsou úspěšní i v jiných povoláních. Ortoped A. Bernau zveřejnil v Časopise pro ortopedii, výsledky dotazníkové akce o problémech malého vzrůstu. Mimo jiné zde byla také otázka, jaké povolání dotazovaní mají. Ze 136 dotázaných pracuje většina jako podnikový úředník nebo ve státní správě. Další velká skupina udává, že pracují jako nevyučené síly, je zde rovněž celá řada řemeslnických a technických povolání. Setkáme se s nejrůznějšími profesemi: švadlena, šička, pracovník v hutnictví, skladník, úředník, zubní technik, rozhlasový a televizní technik, jsou zde i absolventi vysokých škol, oborů právo, psychologie, fyzika, lékařství. 

Již zmíněná studie ortopeda A. Bernaua ukazuje, že téměř 1/3 všech dotázaných malých lidí je přesvědčena o svém znevýhodnění oproti velkým lidem ve společnosti a v zaměstnání. Nelze zakrývat, že celá řada lidí malého vzrůstu ve svém povolání vůbec není šťastná. Často to nezpůsobuje ani tak práce sama jako spíše atmosféra v kanceláři či podniku. Malí lidé se cítí diskriminováni nadřízenými a kolegy. Nezřídka si stěžují, že jejich postupu jsou kladeny překážky a že se na ně nebere ohled. Jako příčinu takového znevýhodnění nejčastěji uvádějí nedostatek tělesné výšky.

  
Několik poznámek k soukromému životu

Jedno známé úsloví praví, že dobře není člověku samotnému. Také malí lidé touží po životě ve dvou a mívají přání založit rodinu. Mezi členy německé organizace je asi 30 až 40 procent těch, kteří žijí v manželství nebo v partnerském svazku. Zřídka se setkáváme s páry, v nichž je jeden malý a druhý velký (odhaduji, že počet malých lidí v nějakém svazku i zřídkavý počet párů, kde je jeden malý a druhý velký jsou u nás zhruba podobné.) Ve většině případů jsou oba partneři malého vzrůstu a seznámili se na akcích naší organizace. Když se malí lidé rozhodnou mít děti, pomýšlejí na adopci (to je u nás zřídkavé, myslím však, že zejména kvůli odrazujícímu systému posuzování případných žádostí). Zpravidla se vzdají touhy mít vlastní děti, protože tu je velké riziko, že děti zdědí malý vzrůst (myslím, že to u nás není tak časté, ale přesné informace chybějí, protože se tím nikdo nezabývá tak, jako v Německu). Autorka zná jen málo malých žen, které porodily normálně velké dítě - jejich partneři byli téměř vždy velcí lidé.

Stále ještě se okolí chová ke svým malým bližním rezervovaně. Jako kolegové v práci jsou sice již častěji přijímání, jako přátelé však málokdy a jako životní partneři téměř vůbec nikdy. Přes všechny těžkosti, překážky a výhrady se malí lidé dokázali začlenit společensky i profesionálně a přejeme si, aby rostlo porozumění okolí pro obtíže a problémy, s nimiž se malí lidé musejí denně vyrovnávat, a aby bylo usnadněno začlenění těchto lidí do společnosti a do pracovního světa.